Firma Bartoň – textil je tradiční českou textilní manufakturou na technické tkaniny. Firma má 130letou historii, která byla zastavena znárodněním. Nyní na tradici navazuje Michael Barton Drobenin. Podnik dováží textilní výrobky do Turecka, Řecka, Brazílie, Kolumbie, USA nebo Finska.

Její historie se píše od roku 1867, kdy Rodina Bartoň začíná s výrobou a prodejem textilu v náchodském regionu.

Další historické milníky:

V roce 1885 byl provoz rozšířen o továrnu s barvírnou,  mezi lety 1905 – 1906 byla vybudována přádelna pro jemnou přízi. 1948–1989 - Znárodnění firmy Bartoň a synové, rodina Bartoň emigruje do Kanady.  1992 - firma vrácena rodině Bartoň, následně založena společnost BARTOŇ – textilní závody a.s.,  1993 - počátek dlouhodobých investic a modernizace přádelny, tkalcovny a úpravny. 2005 - rodinná tradice pokračuje, Michael Barton – Dobenin je jmenován generálním ředitelem a předsedou představenstva akciové společnosti. 2014 - BARTOŇ – textilní závody a.s. upravuje jméno společnosti s ohledem na své mezinárodní partnery na BARTOŇ – textil a.s.

Filosofie firmy - Naším cílem je kvalita, flexibilita a preciznost práce vedoucí ke spokojenosti zákazníka. Pracujeme v kreativní, profesionální a týmové atmosféře, která umožňuje našim  specialistům vyvíjet ve spolupráci s obchodními partnery efektivní řešení pro každého. Vytváříme bezpečné pracovní prostředí pro zaměstnance, chováme se ekologicky vůči okolí a rozvíjíme region.

BARTOŇ – textil a.s. je klíčovým výrobcem a inovátorem ve výrobě podkladových tkanin pro výrobu abrazivních materiálů. Hlavní portfolio zahrnuje podkladové tkaniny vyrobené z bavlny, polyesteru, polycottonu a dalších materiálů určených pro širokou škálu použití. Kromě abrasiva umí také voděodolné a ohnivzdorné úpravy pro nábytkářství, stanoviny, markýzy, bytový textil. Pečuje o zákazníky z celého světa – Turecka, Řecka, Brazílie, Kolumbie, USA, Ruska, Finska, z celé střední Evropy.

Zaměstnávali jste až 270 lidí, ale museli jste propouštět. Jak je to nyní?

Máme záměr dlouhodobě udržet tkalcovnu a úpravnu, kde pracuje asi 85 lidí. Je to i otázka investic a modernizace. Dříve bylo potřeba na obsluhu stroje šest lidí na směnu, teď tři. Podle našich záměrů chceme držet 80 až 90 zaměstnanců. Předminulý rok jsme skončili v červených číslech, protože jsem hodně investoval do vývoje, ale za minulý rok by výsledek měl být lepší. Je to dobré znamení, tento rok by měl nastat nárůst, nepomáhá nám však uvolnění koruny. I když vyrábíme víc o 20 procent, na metru máme ztrátu 2 až 3 koruny. Výhodou je, že se zabýváme technickým textilem. V našem oboru je jen sedm výrobců na světě, existuje pětadvacet potenciálních zákazníků a spotřeba je přes sto milionů metrů za rok. To je dost i pro nás.[1]

Michael Barton Dobenin žije v Čechách. Přijel ve čtyřiadvaceti na pár týdnů –  a zůstal. Stará se o zámek v Novém Městě nad Metují, o náchodskou textilní továrnu  BARTOŇ – textil a.s. a o lesy – tedy o rodinný majetek, který Bartoňové z Dobenína dostali zpět po roce 1989. V Čechách se také oženil.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste váš zámek v Novém Městě nad Metují uviděl poprvé na vlastní oči?
Ano. Bylo to v roce 1994. Bylo mi čtyřiadvacet, dokončil jsem v Americe univerzitu a přijel sem, za svým otcem. Bylo to pro mě něco jako zjevení. Dlouho jsme totiž já i moji sourozenci považovali vyprávění o našem zámku za pohádky, které si pro nás vymýšlela naše babička.  A najednou jsem před ním stál…

…a z několika týdnů, které jste plánoval strávit v Čechách, je téměř polovina vašeho života. Proč jste se nevrátil do Ameriky? Najednou bylo potřeba starat se o náš majetek, který jsme postupně po revoluci dostali zpět. Nejprve zámek, pak továrnu a lesy. Vystudoval jsem na univerzitě management, takže se zdálo, že jsem vybaven pro věci, které musely následovat: tedy postarat se o provoz zámku, o racionalizaci provozu textilní továrny… Tak jsem byl hozen do vody a můj otec mohl po nějaké době v klidu odjet do Ameriky a trávit svůj důchodový čas s mojí matkou.

Vzpomínám si, že váš otec měl velmi rád na zámku velkou společnost. Když se tady konal například Novoměstský hrnec smíchu, rád tady pro umělce pořádal setkání a povídal si s nimi. Ano. Můj otec je společenský člověk a má za to, že na zámku musí být rušno, musí sem chodit lidé, procházet se po zahradě, nacházet tady různé zdroje poznání i zábavu. Já se v tom snažím pokračovat, protože si myslím totéž.

Já vám rozumím dobře, ale taky vím z e-mailů, které jsme si vyměnili, že pro psané slovo volíte raději angličtinu. Vy jste s češtinou začal až tady, ve čtyřiadvaceti? Moji rodiče mezi sebou mluvili anglicky, žili jsme v anglicky mluvících zemích,  takže s češtinou jsem opravdu začal až tady. A bylo to pro mě někdy opravdu zoufalé. Nacházel jsem si  postupně přátele, ale v okamžiku, kdy se všichni pustili do debaty, tak jsem byl úplně mimo. Nemohl jsem pozvat dívku do restaurace a podle bontonu se jí zeptat, co si přeje a pak to tlumočit číšníkovi. A co teprve komunikace se zaměstnanci, s úřady… Cítil jsem se v izolaci, byl jsem odkázán na druhé, což mi bylo velmi nepříjemné a možná to byl motor, který mě poháněl v tom učení rychleji a dál.

Co pro vás bylo tady, v Čechách, podobně těžké jako překonat jazykovou bariéru? Nejspíš poradit si s rozdílnou mentalitou zaměstnanců a spolupracovníků. V Americe jsme zvyklí na týmovou práci: lidé mluví o svých nápadech, říkají svoje názory, snaží se prosadit svou, umějí přijímat kompromisy a společná rozhodnutí. Tady to bylo jiné. Na začátku devadesátých let dokonce někteří lidé dramaticky odcházeli s tím, že nebudou takříkajíc pracovat pro šlechtu. Nerozuměl jsem tomu, ale respektoval jsem to. Dlouho nám  trvalo, než jsme našli společnou řeč a začali fungovat jako tým. Nejtěžší to bylo zřejmě v textilní továrně, kde jsme museli rychle zefektivnit velmi drahou výrobu a také propustit mnoho zaměstnanců.

Vážíte si lidí, kteří pro vás pracují? Samozřejmě. Lidé do práce investují mnoho sil a svého životního času. Mezi našimi zaměstnanci je řada těch, kteří v našich firmách pracují dvacet let, to je kus života. Mnozí z nich jsou dnes už spíše mými přáteli.

Vyrostl jste v rodině se šlechtickým erbem, máte jistě mnoho zvyků, tradic a zvyklostí v krvi. Takhle, tváří v tvář, působíte naprosto civilně. Podle čeho se pozná skutečný aristokrat? Snad podle výchovy a vzdělání. Přidal bych ještě úctu k tradičním hodnotám a zdvořilost. Slušnost.

Ráda bych věděla, jakou nejdůležitější věc  pro život vás naučili vaši rodiče? Rodina je nejdůležitější a nejcennější hodnotou. Vím, že to dnes říká kdekdo při různých příležitostech, ale je to pravda. Rodina, rodinné zázemí je poklad. Vztahy v rodině je potřeba udržovat, rozvíjet, pečovat o ně, starat se. Bartoňové z Dobenína, stejně jako mnoho jiných rodů a rodin, neměli jednoduchá období. Museli se vyrovnávat se ztrátou domova, základních jistot, rodinného majetku… To, co je udrželo pohromadě a dalo jim sílu jít dál, byly právě rodinné vazby, vzájemná podpora, soudržnost. Ale to ostatně pozná každý v okamžiku, kdy ho v životě potká nepřízeň. Bez rodiny je zle.

Předpokládám, že tak vychováváte i své děti. Jak jinak. Moje děti dostávají vše, co potřebují – ne co chtějí, to je velký rozdíl. Nežijí samozřejmě v nedostatku, ale musejí znát cenu všeho, co užívají. Žijí v lásce, ale současně také v zodpovědnosti k rodičům, k sourozencům, k práci ostatních členů rodiny. Ale tak to přece funguje i u vás doma, ne?[2]

Radíte se o důležitých krocích ještě s otcem? Budou to čtyři roky, co mi majetek daroval. Je to moje starost, moje povinnost, nebo čest? Teď zrovna nevím, které slovo je to správné, ale diskutujeme investiční záměry a plány. Rodiče mají přehled, ale nezatěžuji je dennodenními starostmi. Všichni tu ale respektují mého tátu, on je pro všechny pan Bartoň.[3]

BARTOŇ - textil, a.s.

Odboje 32,  54701 Náchod - Staré Město nad Metují

Tel.:     +420 491 456 011

E-mail: barton@barton-textil.cz

http://www.barton-textil.cz

Autor: AMSP ČR. Ing. Naděžda Petrů, Ph.D. Manažer marketingové komunikace pro projekt Rok rodinného podnikání 2018. Tel. 736 528 436. e-mail: petru@amsp.cz